Jak jsem III.
27. května 2011 v 0:19
Jak jsem se ztratila
Dovolená v Rakousku, u švagrové, která tam žije. Bydlí v Klagenfurtu, což je město, na úpatí Alp, kde jsou jak výstavní či obchodní čtvrti, tak okrajové venkovské domy. Právě v takovém domu u lesa švagrová bydlí. Je to vlastně venkovský život, na zahradě psí bouda, za humny les a o sousedech v okruhu kilometru se ví i to, co neví ani oni.
Užívala jsem si tam letního dne, 30C a bazén, líný horký den na zahradě. Domácí šatky, pantofle, děti skotačí, dospělí se lehce nudí. A protože já na nudění nejsem, pojala jsem úmysl "se jít projít". Měla to být asi 30ti minutová prochna s kočárkem, vezmu to kolem hřiště k lesu, podívám se na ty krásné vily za tou picérijí a před Billou to otočím zpět na zahradu. Pak bysme mohli vyvenčit psa, je mu vedro, stín v lese mu udělá dobře. No tak jdu, převlíkat se nebudu, za chvíli jsem zpět. Kočárek si beru ten zahradní, je to křáp, ale pohodlnější.
Jak tak okukuji ty krásné vily, po chvíli zjištuji, že ta pizzerie tam není... to je divný.. Tak asi tudy. Hmm, Billa tu je, ale to je jinááá Billa... to jsem asi už někde mnohem dál..tuhle benzinku si nepamatuju. No, zkrátím to. Po hodině mi došlo, že jsem se ZTRATILA.
To nezní tak zajímavě, každý jsme se někdy trošku zamotal. Jenže - já jsem byla v cizí zemi, jejímž jazykem ani náhodou nehovořím, rakousky já znáju jen pár slov. Neměla jsem u sebe nejen doklady, ale ani jedno euro, ani cent. Zato jsem u sebe měla zahradní kočárek, kde se začalo velmi nespokojeně vrtět 3-měsíční mimino. Došlo mi, že bude chtít mlíčko. Jenže, já jsem se ve svém stále zmatenějším hledání domu se psí boudou dostala do zóny, která odpovídala přibližně pražským Příkopům... zkrátka zóna velmi elegantních obchodů a lidí.
Jelikož jsem s nutností kojit časově nepočítala, měla jsem na sobě úzké letní šaty, kdy by kojení mimina znamenalo jedině si šaty ZCELA sundat. To tam jaksi fakt nešlo. Pro zvýšení efektu začínalo pršet. A ted to nejlepší - já jsem si vůůbec nepamatovala adresu, na které týden bydlím. Nebyl k tomu důvod. Mobil jsem si nebrala, k tomu také nebyl důvod.
Když jsem si mentálně shrnula svou situaci, toužila jsem po pomoci policie - jenže došlo mi, že mi nemají jak pomoct, když nevím ani, co chci (nevím ani tu adresu). Dítě začalo bulit asi o půl hodiny dřív, než já. Asi chtěl přebalit... jenže nebylo do čeho. Začalo se lehce stmívat.
Nemám problém oslovit cizí lidi a dotázat se... ale moje "Bite, Ich mechte nach Haufgasse, or Haágáse, or Heufagáse... (tak jsem si zapamatovala ulici :-)) ) se nesetkávalo s pochopením. Lidé při pohledu na můj model ala letní zahrada (oni byli většinou v oblecích, dámy v kostýmech) a kočárkem ala rumunská běženkyně většinou pevněji stiskli tašky a zrychlili. Bezva.
Dokonce jsem zašla i do banky.. měla jsem pocit, že když jsem klient jejich pražské pobočky, tak by mi měli pomoct :-)). Ve špárkasse ale pan bankovní úředník vůůůbec nepochopil, že mám nějaký problém - a to i když sem se před nim rozbulela a opakovala "dů hábe internet. Hilfe, bite". V jednom obchodě mi řekli, že vědí, KDE to je... a poslali mě jasným směrem. Po asi 3 km jsem se zeptala v jimém obchodě - tam také věděli, kde to je... a poslali mě asi 3 km směrem zpět.
Začala jsem se modlit o pomoc... (dítě patrně také, už ho to fakt nebavilo). Pak jsem viděla videopůjčovnu. Šla jsem tam s pocitem, že tam a) zkolabuju zabé) svléknu se donaha a nakojím synka. Za pultem stál pankáč a zíral na mě. (asi neviděl často něco divnějšího, než odraz v zrcadle). Já vydechla: "do you speak English??" on: Jes. (všichni ostatní odpovídali "was??" nebo "nein" nebo "vénich" - což znamenalo Nein)
Ten chlapec nejen že rozuměl, ale při pohledu na koč také ihned pochopil, že sem normální, jen mám sakra velký problém. Chvíli poslouchal mé návrhy na název ulice a do toho ťukal do klávesnice PC. Pak se zeptal, jestli je tam blízko Pizzerie a Billa. Já jako ve snu přidala coby identifikaci les (psí boudu jsem nehlásila).
Na to mi řekl, že je to Hauffgasse a že je to velmi blízko, asi 5 minut odsud - za benzinkou doleva. Já sem se rozplakala štěstím.. on se vyděsil, že ho budu chtít líbat radostí - což jsem chtěla, ale věděla jsem, že jsem odpudivá běženkyně bez jediného centu - a tak jsem mu jen dojatě děkovala, couvajíce ke dveřím, vlekouce měkkým kobercem špinavý kočárek s nasejřeným děckem.
Za asi 5 min jsem byla skutečně na oné zahradě, kde na mě manžel zíral a ptal se, kde jsem ty 4 hodiny byla... Já jsem samozřejmě všem řekla, že jsem se byla "prostě projít" a "co je jako NA TOM ?? ".
Od té doby se v městech, kde to neznám, pohybuji výhradně a pouze: se slovníkem, s doklady, s penězi, s mobilem, s adresářem, s náhradním oblečením, s mapou, se sunarem - a plínkou jak pro dítě, tak pro sebe.
=====================================================
no, já bych moc ráda psal dál...ale prostě nestíhám....:-(( pa
Jak jsem II.
29. listopadu 2010 v 6:12 | Jana Marie
JAK JSEM MÁLEM PROPÁSLA JEŽÍŠKA
Vánoce. 24.prosince večer. Dcerka (3 a půl roku) se konečně dočkala. Vyvrcholení jejích tužeb je tu. Doma je krásně nazdobený stromeček a ted půjdeme na balkon a zavoláme ježíška. Ten přiletí, snese pod stromek dárečky, zacinká a zase zmizí. Máváme prskavkou, zpíváme koledu a voláme "ježíšku, dej nám prosím dáárečkyý.." Partner měl za úkol nahrnout dárečky pod stromeček a zapálit na něm prskavky a pustit hudbu.
Po chvilce je u nás a dává mi znamení, že vše je připraveno. "Konečně" - vydechuji tajemně a beru holčičku za ruku. Ostatně, už nám byla na zasněženém balkoně v sukničkách a bačkůrkách dost zima. Jenže...dveře najednou udělaly "klik" a tiše a hladce se zavřely. Před náma, né za náma. Všichni jsme zůstaly ve tmě a mrazu.
"Dělej, odevři, třeba ježíška ještě zahlédneme.." snažím se urychlit partnera, který z neznámých důvodů zírá jak ufon na zavřené dveře. "Nemám čím". "Co čím??" "Otevřít. Nemám klíče". Došlo mi, že prskavky doprskávají a ježíška nezahlédneme. Že budeme rádi, když nemrzneme :-) No...pak se musel byt otevřít násilím, rozbitím části dveří, což nebylo příliš romantické ani vánoční. Od té doby se nejdu bez klíčů ze dveří ani podívat :-))
==================
JAK JSEM RÁDA, ŽE NEŘÍDÍM AUTO
Tohle je vyjimečně životní historka někoho jiného, než má vlastní,ale mě tak pobavila, že jí musím zařadit. Kamarádka s manželem rekonstuuje chalupu. Vzali si tam zedníka. Až na to, že se rád napije, je prý velmi šikovný. Po práci si pan zedník zašel do místní hospody. Tam si dal pár piv a začal se jaksi "sbližovat" (tak to asi vnímal on, spíš jí ale jen otravoval) s jistou kráskou.
Nevěděl ale, že je to manželka pana starosty. Když to poněkud přehnal (asi přešel na tykání, nebo se jí chtěl dotknout :-)) ) tak na to musel pan starosta, který si tam také zašel po práci na pivo, už rázně reagovat. Tak vstal a ubalil zedníkovi facku, aby se zklidnil. Jenže pan zedník nebyl dostatečně ukotven a ubalený facák ho vyvrátil ze židle a katapultoval ho směrem k topení. Pan zedník si o radiátor značně poškodil hlavu, neb následně silně vrávoral, mžoural a stěžoval si na "bolest jak sviňa". Krev na vlasech nevěštila nic dobrého.
Odvedli zedníka přes náves zpět k paní Vendule. Přivedli i jejího manžela, který byl také po práci v místním kulturním zařízení :-). Vendula byla v 9. měsíci těhotenství a proto odpočívala v chaloupce. Pohled na rozbitou zedníkovu hlavu jí nepotěšil a při pohledu na manžela jí došlo, že se musí nějak vsoukat za volant (pro ženy před porodem není za volantem moc místa..) a odvézt zedníka do nemocnice. Manžela naložila také, kdyby něco.
Cestou zedník kolaboval a manžel zvracel. Měla v plánu vyhodit zedníka na příjem, vynadat manželovi a jet zpět domů. Jenže v nemocnici jí řekli, že musí počkat na zprávu, že to bude rychlé. Zpráva byla, že pán má rozraženou lebku a je nutné ho chirurgicky ošetřit, jinak je ve velkém ohrožení. Vendula chtěla poděkovat, že se tam o něj postarají a zmizet. V tom přišla druhá zpráva, že zedník podepsal revers - a že se vrací k autu.......
Protože byl pan zedník v silně podroušeném stavu a byl asi celkově trošku nechutný, lékaři jeho žádosti o revers ochotně vyhověli.
Co mohli dělat, že.. nemůžou pomoct někomu, kdo to zásadně odmítá a je to proti jeho vůli. Vendula si vezla kolabujícího zedníka (a blijícího manžela) zase zpět do chalupy. Zedníka uložila do sklepa a v noci se místo spánku chodila dívat, zda ještě žije. Při jejím vyprávění jsem byla snad prvně v životě ráda, že neumím řídit auto... :-))
===================
JAK JSEM VIDĚLA BUDOUCNOST
Tohle vyjimečně není vtipná historka, ale přišla mi zajímavá Jsem na dětském hřišti a jdu si něco koupit do místní kavárny. Stojím u pultu a čekám na línou servírku. Dlouhou chvíli si krátím pozorováním ženy a muže u vedlejšího stolku. Je zvláštní, jak se k sobě některé páry krásně hodí... Něčím působili jako zcela dokonalý pár. Asi jsou spolu už dlouho a jsou tak krásně sladění, pomýšlela jsem si.
Ona si četla knihu a on si vedle ní prohlížel jídelní lístek. Občas se na ní hezky podíval. Pak k ženě přiběhly dvě malé děti. "mami mami...bla bla..". Něco jim slíbila a odehnala je. Muž zůstal zírat jak omámený... (Čímž mě zaujal a dál jsem je nenápadně sledovala :-) ) Po chvilce ženu jemně oslovil a k mému překvapení jí vykal a došlo mi, že se neznají. Vůbec jsem tomu ale nerozuměla a měla jsem pocit, že se ZATÍM neznají. Muž se jí zeptal, zda se může na něco zeptat. Ona se na něj podívala a hezky se usmála... Jeho otázka se týkala dětí, nerozuměla jsem zcela. Potom jí jakoby na omluvu, že jí vyrušil, smutně řekl, že je rozvedený a má u bývalé ženy takhle velké děti a že chlapec je jeho chlapci i velmi podobný.
Žena chvíli také smutně koukala... vypadala, jako že se snaží se k něčemu odhodlat ... a potom tiše řekla "já jsem také rozvedená". Já jsem v tu chvíli věděla, že jsem předtím "viděla za roh" :-)) a že spolu ti dva budou. Odcházela jsem s mrazením v zádech a poslední co jsem slyšela byla jeho jemná otázka, zda by jí mohl pozvat na kávu. Tím jsem chtěla říct, abyste si všímali věcí kolem sebe, nikdy nevíte, kdy budete svědkem něčeho krásného :-) =====================================
JAK JSEM BYLA KONEČNĚ V ŘECKU
Řecko je krásná země a tak jsem byla štastná, že se tam konečně podívám. S milovaným manželem a dvěmi roztomilými dětmi.
Vyprávění bych začala tím, že jsem dostala zvláštní nápad, že čerstvé mléko z nového mléko-automatu bude pro batole lepší, než osvědčený sunar. Mléko synáčkovi chutnalo,což o tom, jenže... pár hodin před odletem začal mít silný průjem. V řecké vesnici s jednou sámoškou na základní potraviny a suvenýry jsem pak úzkostlivě počítala každou plenu..
Noční let se 7mi letým a ročním dítětem na klíně byl nic moc. Manžel si let pochvaloval, on měl u sebe místo batolete lahev kapitána Morgana, tak mu to hezky uteklo, aniž by ho mé úpění pod kroutícím se 10ti-kiláčem obtěžovalo. Na letišti nám vrátili kočárek, luxusní terénní Quinny koč, se kterým bysme jistě zvládli i nějaký ten výlet po ostrově. Zvládli, kdyby byl celý. Nebyl, v letadle se mu nějak ulomilo držadlo pro tlačící osobu. Místo držadla z koče trčely dvě zlomené tyče. V podstatě nepoužitelný. Ještě že mám to nosítko. Jenže... to nechal kapitán Morgan v letadle...ehm.
V nočním autobuse si muž nasadil brýle, aby viděl. Díval se pár minut. Po probuzení už brýle nehledal...škoda za pár tisíc :-)
Já jsem se bála usnout, průvodce nám totiž sdělil, že řidič vždy vykřikne jméno destinace a když to bude naše, tak rychle vystoupit. Tak jsem se dvě hodiny dívala, jak muž a děti spí a se strachem z usnutí jsem hypnotizovala řidiče. V jistou chvíli skutečně vykřik "Arillas" a já měla minutu na vzbuzení manžela a dětí a identifikaci kufrů.
První den byl fain, až na to, že manžel usnul na slunci a na recině. Bylo mu pak další dva dny hodně špatně. Navíc, když se vzbudil, šel se osvěžit do moře. Osvěžil i mobil, což mělo kromě finanční škody za následek, že jsme byli 2 tis km od domova bez spojení. Bez spojení se vzdáleným průvodcem, například :-).
Když jsme se vrátili od moře (to jest doplahočili se s rozbitým kočem kilometr v poledním žáru), děti unavené a hladové, manžel mi oznámil, že "asi ztratil klíče". Vydal se je hledat (já supěla s dětmi u dveří našeho bungalovu, chráníce se před vedrem a toužící po klimatizaci uvnitř). Po notné době se manžel vrací a kroutí hlavou, jako že je nenašel. Na dotaz, co hodlá dělat, navrhuje chrabře "vykopnu dveře!". Vykopnout hodlal asi i elekřinu, kterou tam bylo lze získat jen tou kartou u klíče.
Tak jsem se nasupeně vydala hledat někam na ostrov klíč. Dcerka šla se mnou. Jdeme asfaltem a užíváme si 40C, v tom se Ela zeptá "jak vypadá to, co hledáme?". Jsou to tatínkovy tmavé kraťasy, zlato. Ela: "no, táámhle něco visí". Na rozbitém plotě (na Korfu je všechno rozbité) visely manželovy trenýrky. V nich byl klíč. Na Korfu se nekrade.
Muž se po našem příchodu s klíčem a kartou tvářil, jako bysme s dcerou splnily naší povinost :-))
Když se manžel uzdravil z úpalu, tak jsem se přiopila z radosti, že si možná i zaplavu (což z batoletem nejde). Švihla jsem sebou na kluzké dlažbě u bazenu. Díky lehkému otřesu možku mi bylo další dva dny a noci špatně. Synáček do toho i v noci bečel a hovínkoval, takže jsme si rozuměli :-) Bazén se od té doby jmenoval U zlomené hlavy.
Když už to vypadalo, že bude líp, tak bylo hůř. Čtvrté ráno jsme se vzbudili a venku KOSA. Jak v ruským filmu. Vichr z hor. U moře vlny jak blázen, takže synáček se moře bál. Byla bouřka na moři a teplota vody během noci klesla o několik stupňů (podle mě o 20C). Výsledek = Balt byl proti tomu kafe, do toho se dalo aspoň na chvíli vlézt. Do tohoto Jónského moře to rozhodně nešlo. Při vstupu do vody po kotníky následovaly po 4 vteřinách bolestivé křeče vystřelující do stehen. To fakt nešlo. Ve vodě nebyl NIKDO.
Ještě že byla teplá voda U zlomené hlavy.
Řekové nám řekli, že se jedná o Mistral a trvá to tři dny. Hmm.
Šestý den nám řekli, že už je to tři dny.
Šest dní je na dovolené u moře poměrně dlouhá doba...
Trávili jsme jí pitím piva U zlomené hlavy. Dcera zdokonalovala skoky do basku. Manžel si četl časopis. Já jsem se snažila, aby se synáček nudil co nejméně, ale moc mě to nebavilo. Bez kočárku a nosítka mi zbývalo jen sledovat, jak malý Teo požírá vajgly a prát se s ním o schnilé ryby. Manžel mě odmítal vystřídat, protože "si to ještě nedočet" a také proto, že mu vadily odpadky a všudypřítomný písek. Z písku měl záchvaty vzteku, které jeho společnost poněkud znepříjemňovaly. Přemýšlela jsem, proč jsem se do Řecka s rodinou tak těšila. :-)
Všude bylo opravdu hodně odpadků a nepořádku. Všechno rozbité, otlučené, všude se válel svinčík všeho druhu a vraky aut a suť a neidentifikovatelné kabely apod. V místním tisku (vydávaném v angličtině) jsme se dočetli, že z malé vesnice Arillas přes zimu odvezli 600 tun odpadků a jsou pyšní na to, jak je tam teď krásně čisto. Z představy stavu letoviska před tímto úklidem se nám tajil dech.
Trošku nepříjemný byl i fakt, že jsme bydleli v jedné malé místnosti, což znemožňovalo jisté aktivity. Například si večer číst, nebo si dát skleničku, nebo se pomilovat. Z posledního byl manžel opět poněkud nevrlý.. :-)) Na protest se odmítal s četbou izolovat od usínajících (tudíž neusínajících) dětí s výkřiky, že je na dovolené a ne v Kartouzech.
Kartouzy znamenalo, že číst a konverzovat u večerní sklenky jsme mohli jen v koupelně. V koupelně levného bungalovu řeckého typu, to znamená v metru čtverečním naplněném páchnoucím tekoucím wc. Z prkýnka jsme si vytvořili barový pult a snažili se četbu pod žárovkou vnímat pozitivně. Ven jít nešlo, tam téměř mrzlo a my jsme si do srpnového řecka zapomněli vzít bundy.
Na poslední tři dny se moře umoudřilo a teplota opět umožňovala pobyt ve vodě nejen pro mrože. Bezva. Jenže Tea stejně nejvíc bavilo zkoumat odpadky, takže jsme setrvali v hádkách, kdo je na řadě ho hlídat a kdo by se taky mohl věnovat Ele a jít s ní na to molo. Manžel preferoval časopis a pivo, protože je na dovolené a chce si odpočinout. To zní logicky :-)
Když jsem protestovala, zahromoval, že počítá nééé dny, ale miinuutyy do odletu a že by si nejrači koupil letadlo. Snažila jsem se ho nedráždit bulením :-))
Nudnými detaily o kuchyňce, ve které se prakticky nedalo vařit nebudu zdržovat.
Ale nebylo tam všechno špatné, navrzdory zlomené hlavě a kočárku bylo moře modré a kvetly tam růžové květy. Přežila jsem i zpáteční noční let s dětmi a manželův amok z toho, že mu letištní bezpečnostní kontrola vyhodila tři piva do popelnice.
Věřím, že nebýt tam s rodinou a mistralem, bylo by v Řecku kráásně :-))
-------------------
JAK SEM ŠLA NA SRAZ SPOLUŽÁKÚ
Jsem se vypravila na "sraz ze základky". Neviděli jsme se 23 let..tak jsem byla zvědavá, co mě tam čeká.. Přišla jsem do té restaurace.
Byla jednak trošku nervozní a druhak trošku nevidoucí, protože brýle se v zimě po příchodu do interiéru krásně zcela zamlžují. Brýle jsem si sundala, abych viděla alespon něco.
Hned vidím stůl se spolužáky, jak mě sledují. Snažím se vypadat suverénně, tak jdu hned k nim, krásně se usměju a vesele zašveholím "ahoj!". Oni také vesele "ahoj" a jak si sedám, hned se ptají, co si dám. Já na to vtipně, že určitě nějaký alkohol na zahřátí. Zatímco mi nějak ochotně objednávají, já si v duchu říkám
... jsou nějaký sešlí...dyť nám neni ještě ani 40 a oni vypadaj tak vopelichaně... To teda vypadám fakt mladší. A ptám se "tak, jak se máte?" Oni že "ok" a dál mlčí. Jéé, navíc sou jako takhle nudný, jo?? Tak to je síla! A proč je jich tu jenom pět..a žádná spolužačka.. a proč po sobě tak koukaj...?
V tom vidím (protože jsem si nasadila odmlžené brýle..) v zadní části Slamníku stůl... u něj asi 15 lidí.. a jsou mi nějak povědomí...:-))
No, tak jsem se zase zvedla, řekla jsem zase "ahoj!" - ti vopelichanci řekli také "ahoj" a já jsem přešla ke stolu se spolužáky. Ti mě vesele vítali, vypadali příjemně mladší :-) Jen Laštovička se ustaraně ptal, proč sem si sedla k těm dědkům a pila s nimi...
============================================
JAK JSEM VELMI PÁÁCHLA
Jdu z domova a do batůžku si hodím dětskou plínu s hovínkem. To totiž často smrdí tak, že to nemůžete mít ani půl dne doma v koši. Kdo to už pár let nezažil, tak to snadno zapomen. Je to smrad opravdu pekelný, nedá se to. Jenže pak se zamyslím a popelnici samozřejmě minu, aniž bych si tuto bombu odložila. Pak ještě nějaké nákupy a přesuny..
V metru pak sedím a už třetí zastávku si říkám, s narůstajícím odporem, KDO to tu sakra tak Strašně smrdíí ??? Něco neskutečného. V dohledu žádný bezdomoc, tak co to může být?? Přes okraj knihy jsem si všimla, že i ostatní lidé ve vagonu se nejistě rozhlížejí s vyděšeným výrazem.. Vzdala jsem to, nedalo se tam dýchat a přecházím do jiného vagonu. Jenže... tam to samé! Přes soustředění na text si nejasně uvědomuji, že není možné, aby stejný pokálený homeless seděl ve dvou vagonech...
Najednou mnou projede blesk .. (jak jsem myslela na ty pokálené osoby). Rychle se sehnu k podlaze a rozepnu batoh, který mám u kotníků.. v tom okamžiku se SMRAD asi 3x zesílí. Okolní lidé se rozhlížejí s panikou.. Někteří zahlédli můj manévr se zipem (byla jsem jediná, kdo se hýbal) a nevěřícně na mě zírali.
Naštěstí se zrovna otevřeli dveře a já jsem prchla.
Myslím, že ti kolem mě si dosud kladou otázku, co to ta holka vezla metrem. Týden uhynulého králíka?? Ne, to muselo být něco horšího...
====================================
JAK JSEM PILA VODKU
Kdysi dávno si mě jako brigáda získali tzv. placené diskuse. To probíhalo tak, že Vás měl v databázi nějaký organizátor a když se blížila diskuse, které jste se podle parametů typu věk, pohlaví apod. mohl zůčastnit, tak zavolal a řekl kdy a kde máte být. Tam Vám dali např. jogurt a vy jste vyplnovala dotazníky, zda je to dost krémové, zda se vám líbí obrázek u nápisu apod. duchaplnosti.
Dialogy se nahrávají a natáčejí skrytou kamerou a při odchodu vám za toto martýrium daj cca 500 Kč. Bylo to docela fain, jako přivýdělek pro studenty nebo maminky ideální.
Po diskuzi na plínky mi zavolala paní, zda nechci na diskusi pořádanou Finladia vodkou. Já že ok, vidina 500 Kč mě tenkrát lákala a kalíšek vzládnu, popíšu jim v barvách jaká je to pochoutka, proč ne.
Začalo to dobře. Uvodem nám nabídli kalíšek pro zahřátí. To jsem s díky odmítla, vodku nepiju. (tady je zakopaný ten pes.. já jsem věděla, že vodku nepiju, je to na mě moc silné a nechutná mi to, ale předpokládala jsem, že po dobrovolné ochutnávce bude následovat hutná teorie, kterou zmáknu :-) )
byla jsem jediná, kdo úvod odmítl, ostatní vypadali, že vodka je jejich koníček a znalecky rozjeli diskusi ještě před zahájením organizátorem. Já jsem si četla a čekala na papíry, kdy mám psát, jak krásnou má ta vodka lahev a jak řetízkuje apod.
Přišli a roznesli kalíšky s vodkou. Krátce vysvětlili, že to možná je ALE možná není Finlandia a na nás je, abysme to okomentovali. Začít jsme měli vůní. Všichni se pustili nosem do kelímků . Pohlédla jsem do svého plastového pohárku. Bylo tam asi 1 cm ledového ohně. Když jsem si zblízka přičichla, nosem mi projela bolest a vytryskly mi slzy. Když jsem byla na řadě, abych to verbalizovala, řekla jsem, že je to VELMI silná vůně. Ok.
Přišla na řadu chuť. Po očku sleduji cca 6 ostatních účastníků, kterak to do cebe naklopili. Já jsem olízla hladinu a zakuckala jsem se... což způsobilo trapné ticho a zírání na mě. Dělala jsem, že to nesouvisí s nápojem a znovu jsem se jala olizovat obsah. Vůůůbec mi to nechutnalo a dost mě to pááálilo, v puse i v krku i v břiše.
Můj komentář chuti byl adekvátně slabomyslný (ostatní se vyjadřovali velmi znalecky), moderátor se na mě začal tvářit dost urputně. Přinesli nám vodu, prý na neutralizaci chuti. Požádala jsem o přídavek, neb jsem měla nějak vyschlo v krku.
To sem zmákla, ted bude ta teorie, myslela jsem si. Přišla hosteska a postavila před každého druhý kelímek. Opět centimetr. Zatmělo se mi před očima. Ostatním se oči rozsvítily a jeden pán se laškoně zeptal, kolik vzorků bude celkem, aby si to "správně rozplánoval". Devět, sdělil suše moderátor. Já jsem se začala histericky rozhlížet, kde je únikový východ.. Šla jsem se s omluvou zeptat druhé paní organizátorky, zda můžu odstoupit z diskuse, že jsem to "poněkud neodhadla". Bylo mi suše sděleno, že ne, protože je tam minimální počet účastníků a bez jednoho by byla diskuse marketinkově z právního hlediska pro zadavatele nepoužitelná.
S pocitem zodpovědnosti za použitelnost pro zadavatele Finlandia jsem se musela vráti na svou židličku. Jediná jsem měla kelímek plný. Slitovali se a dovolili mi, že stačí nápoj ochutnávat, že nemusím pít vše, pokud mi to stačí ke kompetentnímu názoru. No zkrátím to - při olizování šestého kelímku jsem začala silně škytat. Osmý kelímek jsem vypila, což mě překvapilo. Devátý jsem jako první kompetentně ohodnotila. :-))
Cítila jsem se značně podnapile a utěšovalo mě, že ani ostatní na tom nejsou jinak. Při předávání bankovky, coby naší výplaty, vládlo všeobecné veselí. Odvrávorala jsem ze své brigády na tramvaj, dát si doma džus. Většina ostatních testérů odcházela do blízkého baru, kde bankovku patrně utratili za vodku.
Vodku nadále nepiju, leda snad za peníze :-))
=====================
No zkrátím to.
==============================
Jak jsem
30. srpna 2010 v 22:29
========
JAK JSEM KRMILA DUCHY
Byla jsem s kamarádkou na venkově. Pro zpestření jsme sebou měly malé děti. Odpoledne slyšíme z půdy podezřelé zvuky, které jsme identifikovaly jako přebíhání zlodějů (možná vrahů) po půdě. Popadly jsme děti a utekly na náves. Zavolaly jsme policii. Po asi hodině přijela místní policie - dva ozbrojení muži.
Vnikli do domu s tasenými pistolemi. Po chvilce váhání vylezli po žebříku na půdu.
Poté nám sdělili, že tam vrazi nejsou, že to byly asi kočky, nebo holuby. (tomu jsme pochopitelně nevěřily). Po odjezdu policejního vozu jsme zatelefonovaly jasnovidce. Ta nám sdělila, že jsou na půdě duchové a poradila nám nalít jim do misek mléko. Prý je to usmíří.
Nalily jsme do misek mléko a odnesly ho nahoru duchům.
Asi je to usmířilo, protože zvuky se neopakovaly.
=========
JAK JSEM NEPŘIJALA KRISTA
Na Staromáku byla někdy po revoluci Voda života a vybízela megafonem k přijetí Krista. Já a má sestra - tehdy zcela zaryté ateistky - jsme usoudily, že lepší bžundu dneska nevymyslíme. Hned jsme vyslyšely volání a přistoupily jsme do kruhu, který tvořili ti z Vody.
Stáli směrem k Husovi a hypnotizovaně vzhlíželi k jejich mluvčímu, který fanaticky vykřikoval do mikrofonu, že právě Ted a Tady na nás Ježíš čeká.
Tak jsme si podle návodu stouply každá za jednoho Vodáka a gebily jsme se a čekaly.
Věděly jsme, že žádný Ježíš na nás nečeká, nejsme blbky.
Potom nastal dramatický moment a ten z Vody se měl otočit a udělat nějaké kouzlo, asi přiložit ruce na naší hlavu a přenést na nás deset kilo Krista, nevím.
Ten z Vody Života, který mi měl Ježuru zprostředkovat, se o něco pokoušel, ale já jen zírala na svou sestru. Před ní se otočila dívka (imič Svědkyně Jehovova) a VELMI nadšeně vykřikla "Evo!! Tebe bych tu nečekala!! Nikdy bych nevěřila, že zrovna Ty přijmeš Krista!!" Eva, která to také nečekala, mi suše sdělila, že je to pošahaná Klára z jejich třídy a že nemůže pokračovat. Spolužačka byla chudinka celá zklamaná, když viděla, jak místo přijetí kouzla s chechtáním prcháme směrem k Orloji.
Krista jsem přijala o něco později, nepotřebovala jsem k tomu Staromák ani kostel, stačil mi rozum a srdce :-) Věřím, že mi tento dětinský kousek Kristus dávno odpustil, haha.
(Klára snad také)
============
JAK JSEM SE NENECHALA TETOVAT
V jistém věku jsem usoudila, že nemůžu dál žít bez tetování. Konkrétně jsem nutně potřebovala astro-znak znamení Lva na svém levém rameni.
Protože jsem šetřílek, tak mě oslovilo doporučení švagra (měl tou dobou levou pazouru skoro černou jakýmisi klikyháky) na "levnou, ale dobrou tatérku". Je prý levnější, protože teprve začíná, ale umí to prý úuužasně.
Tak jsem se tam s kolegyní (která potřebovala na rameno aztécké slunce) vydaly někam do Holešovic. V obskurním vybydleném bytě nás přivítal smrad ze dvou psů a vybledlá dívka.
Na mé prosby o nějaký anestetický krém reagovala údivem a přinesla mi Paralen, který jsem snědla :-)
Předala jsem jí pečlivě připravenou šablonu - kresbu, kterou jsem si přála přenést na rameno.
Dívka se opět divila a předala mi vzory, které tetuje. Krásné růžičky a delfínky... nádhera.
Já ale trvala na astrologickém znaku a prosila o přenesení v měřítku 1 : 1 na mou kůži.
Dívka si odnesla můj papír a zavřela se ve vedlejší velké místnosti. Po asi 10ti minutách jsem to nevydržela a motajíce se po Paralenu jsem se plížila vyslídit, co tam dělá.
Viděla jsem jí, jak se s jazykem v koutku úst snaží pomocí kopírky a tužky napodobit můj nákres.
Můj nákres byla jednoduchá čistá linka, opravdu velmi minimalistické pojetí znaku.
Dívka to nemohla trefit a smolila na papír různé typy pokusů o něco podobného.
Zašeptala jsem kolegyni, že zdrhám, protože ta žena umí kreslit asi jako já nohou...:-)
Stouply jsme si do dveří ke kopírce a sdělily, že jsme právě zjistily, že nám ujíždí autobus do Berouna a utekly jsme. Pak mi to bylo trapné, tak jsem levné ale dobré tatérce zatelefonovala
a omluvila se za lež a přiznala, že důvod útěku je fakt, že jsem viděla, že opravdu vůbec neumí kreslit. Nevím, zda jí to pomohlo..
Než jsem našla jiného tatéra, tak jsem naštěstí zjistila, že můžu životem pokračovat bez obrázku na kůži a že znamení hrdého a silného Lva mám nosit v nitru a ukazovat ho svým životem, ne svým ramenem. Tak sláva! :-)
(dodnes děkuji, že jsem tenkrát špehovala.. ušetřilo mě to obrazu žížaly na paži :-)) )
===========
JAK JSEM SI NAŠLA ŽENICHA
Usoudila jsem, že nechci zůstat "rozvedená s děckem" a že je čas si najít ženicha. Tak jsem si dala inzerát. Do Anonce. Něco jako že hledám hodného muže se zájmem o rodinu. Ozvalo se mi asi tak sto mužů, z nich tak polovina deklamovala zájem o rodinu. Druhá polovina neskývala zájem o něco jiného.
Jeden mě zaujal svou "akčností", patrně se do mě velmi zamiloval už pro mé "dobrý den", protože mě nutně potřeboval vidět ještě ten den, kdy můj inzerát vyšel. Tak jsem vzala dcerku a šli jsme s pánem do cukrošky.
Od té doby bez nás nemohl žít, zcela propadl lásce, patrně první své "pravé lásce", s kým jiným než se mnou. Začali jsme tedy trávit společně čas, ukázalo se, že ho má hodně, protože kromě toho, že je velmi milý a pozorný je i odporně bohatý, má zavedenou stavební firmu a bez větší námahy mu z ní kyne velký prospěch.
Tak konečně se na mě usmálo štěstí a láska - a navíc peníze, no to jsem ani nečekala. Už po čtvrt roce jsem souhlasila se svatbou a těšila se do závojů a na krásné příjmení ...paní Silvestrová. Následovalo lecjaké dobrodružství, například letadlo na Karibik jsme nestihli jen proto, že mu umřela malá dceruška, kterou zrovna získal do naší společné péče..
Bylo to ale spíš jako silvestrovský vtip, po 10 měsících pán utekl s mokrým tričkem a dnes je odsouzený pro podvody a krádeže na 4 roky do vězení. (Do letadla jsme měli neexistující letenku, žádná dceruška nebyla v jeho péči ani neumřela, neexistovala žádná firma..:-) )
Ve vězení ten pán není, je u nějaké rozvedené s děckem, které právě vypráví, jak teprve v jejích očích poznal, co je to pravá láska.
Život mi ale šel dál, tak jsem se otřepala a dala jsem si inzerát, že hledám ženicha :-))
(a vdala jsem se)
=================
JAK SE DCERA PTÁ
"Mami, co znamená BRAT?"
"eee?? no... asi něco jako bratr... kde jsi to slyšela zlato?"
"Jiří v hospodě, brat".
(Jiřího z Poděbrad)
"Mamíí, proč v tramvaji říkají "pozor na Strašnice!" ?
(vozovna Strašnice)
================
JAK JSEM NARUŠILA STÁTNÍ HRANICE
Těsně po revoluci jsem byla se svým přítelem na podzimní dovolené v polském pohraničí. Ráda fotím, tak jsem se různě plížila malinama, abych měla co nejhezčí záběr zlatých bříz, dokonce jsem viděla koně s žebřiňákem... no jako z minulého století, kde se to tu vzalo??
Idilku mi narušil gazík, ze kterého vyskákali vzteklí vojáci, kteří na mě začali povikovat polsky. Tomu jsem nerozuměla, jen jsem na ně zírala. Přiměli mě i mého partnera k nastoupení. Dovezli nás na stanici a následně jsme pochopili, že jsme se dopustili "překročení státní hranice".
Mě přišlo překročení skrze maliny za účelem fotky žebřiňáku (to minulé století bylo současné Polsko) jako důvod k hihňání, dotyčným uniformám to přišlo jako dost zásadní problém. Započali výslech. Alternativu k polštině nabídli ruštinu. Já si netroufala ani na jeden z těchto jazyků a vysvětlovala školní angličtinou, že jsem si fotila koně a neměla jsem v úmyslu narušit jejich tento.. Anglická slova jen potvrdila jejich přesvědčení o dopadení špiónů.
Po asi hodině pachtění se můj partner rozčílil, že kvůli nim přijde o večeři, kterou má v hotelu předplacenou a vypadal velmi rozrušeně. Na slovo "hotel" reagovali. Výsledek byl kontrolní telefonát z Polska do našeho penzionu. Tam se k nám naštěstí přiznali.
Vojenský gazík nás nakonce deportoval (nemohli jsme se sami pohybovat v pohraničním vojenském pásmu) až k ubytování, což vzbudilo úctu ostatních účastníků zájezdu. My jsme se tvářili tajemně, jako správní narušitelé. To přimělo kuchaře k ohřátí naší večeře. Špionům nevaří často.
==============
JAK JSEM BYLA HROCH
Závěr prvního těhotenství jsem trávila u přítelkyně na venkově. Byla jsem ťažká ako slon a venku bylo 35C. Nedaleko řeka.
Dolezla jsem na břeh řeky a odložila letní šatky. Svého břicha jsem se sama lekla... roztomilé těhotné bříško už to rozhodně nebylo. Bylo to strašné panděro, které se přede mnou rozkládalo všemi směry. Pro zvýšení šoku jsem nepoužívala horní díl plavek, neb mi byl jaksi malý.
Na druhém břehu skotačila místní omladina, opálení jinoši a 40ti kilové dívky. Můj sesun k vodě sledovali mlčky a se špatně maskovaným odporem vůči metrákovým ropuchám. Doufala jsem, že budu natolik nudná, že se budou dál věnovat svým hrám a dokážou mě ignorovat.
V plánu jsem měla se zvolna ponořit po krk do chladivé řeky, takto setrvat asi 10 minut a následně se vysápat z vody a zmizet v přítmí lesa. Jenže... udělala jsem nějakou chybu a dostala jsem se do místa, kde byl proud silnější, než jsem čekala...
Normálně bych se z proudu snadno dostala silným pohybem, ale tříkilová holčička v mém břiše mi jaksi znemožňovala ten silný pohyb.. Díky veškerému vypětí sil jsem vzdorovala proudu, takže mě neodnášel, ale síly docházely a navíc jsem se nemohla dostat pryč z toho zlého místa...
Jediné, co jsem mohla, je začít kvílet, nejdřív potichu, ale to bylo na prt. Musela jsem přidat volume.. Po chvíli jsem řvala "pomóóóc". Z vody mi koukaly jen vypoulené oči. Omladina stála jako opařená. Nejen, že toho hrocha museli vidět, ale ještě je voláááá !!!! Konec.
Dívky nehybně stály a evidentně se právě rozhodly. "Nikdy nebudu těhotná". Chlapci se na sebe zoufale koukali a nemohli se nějak dohodnout, kdo bude riskovat, že bude Lochneskou pohlcen. Nehýbali se.
Došlo mi, že jsem tam s dítětem a musím se z vody dostat sama. Mocným pohybem paží jsem přemohla Kocábu, popadla šaty a v překlonu zmizela v roští.
Na to místo od té doby chodí nějak míň lidí... :-))
=================
JAK JSEM NEDĚLALA KLISTÝRY
Když jsem kdysi začala podnikat, tak jsem se zůčastnovala internetových diskusí, kde jsem poskytovala nějaké rady a konzultace. Patrně jsem tam tím někoho štvala, protože ten někdo vymyslel povedený způsob, jak mi mé aktivity zkomplikovat :-)
To bylo tak:
Telefon. Dotaz, zda jsem léčitelka. Já že ano (jen jsem se podivila, že pán volá po 22. hodině..) No a dál se pán zeptal, jestli se může objednat, že by rád brzy přišel. Já měla radost a hned jsem u diáře začala hledat, kdy mám já i on volno. Říkám "tak například v pátek ráno?"
Ráno?? ptá se pán..
"No, ráno, pracuji jenom dopoledne".
"Aha... no a děláte klistýry, ano?"
"Klistýry??! Ne, to nedělám. Praktikuji jiné formy léčení..." blektám zmateně.
"Ale já chci erotický klistýr!".
"cože??!!!"
(snažila jsem si dát dohromady slova Klistýr a Erotika...)
Pán se začal zároveň stydět a zároven trochu zlobit.
"Jste Jana Marie, bývalá zdravotní sestra, na Praze 10 a je tohle Váš mobil??"
"Já tady vidím Váš inzerát, že děláte erotické klistýry a masáže prostaty. To vše za 200,- Kč a já chci přijet."
Uf... byla jsem zcela mimo mísu a nevěděla jsem, jestli se smát, nebo bát...:-))
Pánovi jsem krátce vysvětlila, že takový inzerát jsem nedala a asi je to nějaký vtip ablabla..
Styděl se (přece jen nechtěl zcela běžnou praxi, hihi..) a zmizel.
Já jsem poděkovala nebesům, že položil ten doplnující dotaz, že si jen nepoznamenal, že v pátek ráno ho čeká vzůšo. Kdyby přijel a místo léčení na mě vystrčil zadek, tak bych to asi neustála..hihi. (manžel asi už vůbec ne :-) )
No, začátky bývají těžké.
===============
JAK JSEM PŘEJELA PSA
Jela jsem s kamarádkou večer na venkově na kole. Byl letní večer, už byla tma a my se vracely na kole domů. Ve tmě před sebou vidím dvě ženy. Hezky se jim vyhnu. Přesto.. najednu děsný řev, jekot, vytí, rachot a můj pád na tvrdý asfalt a v rychlém sledu mě napadlo nějaké divé zvíře. V letním oblečení to dost bolelo a byla jsem dost v šoku.. (už dlouho jsem z kola nespadla..:-) )
V bolesti a šoku z řevu se válím po zemi a do toho na mě ty dvě ženy řvou, že sem vrah!!
Moje kamarádka nikde, ta jela kus přede mnou a vůbec netušila, že se svíjím na silnici a že jsem vrah..
No zkrátím to. Jedna z těch žen měla na dlouhém vodítku nějakého vořecha. To vodítko se mi zamotalo do bicyklu, takže to se mnou smýklo na asfaltku.
Toho čokla to vyděsilo, tak vyl a skákal na mě... Ženy na mě ječely, že sem zabila Mufíka a že jsem nebyla osvětlená a že mě zavřou až zčernam (myslely asi, že jsem 12ti letý smrad, který schválně ze tmy najíždí na psy, nevim..)
Já jsem jen v bolesti popadla kolo a snažila se rychle odbelhat do roští, abych se skryla před zdivočelýma seniorkama... (Mufík vypadal narozdíl ode mě zcela v pohodě).
Když jsem dojela svou kamarádku, tak mi jen vynadala "KDE prosimtě SIiii ??!!"
"Sem se zdržela přejetím psa, sorry."
================
JAK JSEM VÍTALA OBČANA
Jsem s kamarádkou a jejím synem, ktrému jsme říkaly Mamin, někde venku a jsme dost špinavé a dost hrozně oblečené. Staré džíny, vytahaná trička apod. Já jsem v 8. měsíci.
Ona mi říká, že zrovna dneska je u nich v Holešovicích "vítání občánků". To je taková ateistická náhražka křtu. Já na to, že proč tam jako nešla.
No, protože to začíná asi za hodinu.
Já na to, že tam teda jdeme, že to krásně stihnem. S vidinou občerstvení zdarma, nebo dárečku pro chlapce, nejlépe plen,
jsme se tam s hihňáním vypravily.
Když jsme tam přišly, chvíli jsme čekaly v takové luxusní čekárně. Pak se otevřely dveře a další várka rodičů vycházela z obřadní síně. Byli všichni velmi slavnostně vyšňoření, dámy v kostýmkách či koktejlkách, pánové v oblecích. Vypínali foťáky a kamery a vypadali z toho vítání
velmi unešeně a dojatě.
Na nás koukli s neskývaným despektem a obešli nás obloukem, aby sme je neušpinily, nebo nežádaly o nějaké drobné.
My sme se začaly stydět. Jejich děti byli celé namydlené, v oblečcích od babiček, v dlaničkách nové plyšáčky, většinou velmi dekorativní.
Náš roční Mamin svíral krabičku Tik-ťaků, kterou odmítal vydat. Dost hnusně s ní rachtal. Při pokusu o odebrání dost hnusně řval.
Na sobě měl dost hnusné svršky ala pískoviště.
Náš plán byl se skrýt do poslední řady za nafintěné a natěšené rodiče a v případě, že obřad nebude mít duchovní či komický prvek, tak se nebudeme přemáhat a nenápadně se vytratíme.
Potíž nastala ve chvíli, kdy stále žádní další rodiče nepřicházeli.
Po čase se otevřeli dveře obřadní síně a v nich stanula úřednice, s televizním úsměvem se rozhlédla. Poněkud nechápavě zůstala civět na nás dvě, neb jsme byly za á samy a za bé dost otřesné. Zmateně se usmála a zavřela dveře.
Usoudily jsme, že logicky čekáme na další vítače.
Po asi 10 minutách se znovu otevřely ty dveře a ta paní se zadýchala při zjištění, že jsme tam stále jen my dvě a hihňáme se.
Nezbývalo jí než nás pozvat dále do síně. Vyjeveně jsme se zvedly, já s obřím břichem a kamarádka s tím ušmudlaným a rachtajícím chlapcem.
Sedly jsme si do poslední řady na kraj. Stále jsme doufaly, že někde za námi je tak dvacet párů normálních vítajících rodičů s videokamerami. NEBYLI.
Paní úřednice nás vyzvala, at si sedneme dopředu. Tím myslela asi tak o 10 metrů blíž k ní. Tak jsme se chrochtajíce smíchy přesunuly hned za krásně zdobenou stylizovanou kolébku se sněhobílými krajkami.
Přišla druhá paní a byla nám formálně představena coby starostka. Paní starostka se při pohledu na osamělé tři hrůzy ovládala, byla profík. My jsme se ovládaly podstatně hůře. Její oslovení "milá maminko, milý... doprovode" způsobilo naše hlasité zakvílení, které neustávalo.
Její proslov jsme nevnímaly, neboť veškeré úsilí nás stála snaha dívat se do koberce a kvílet jen potichu. Trvalo to dlouho. Když její slova o významu nového občánka pro celou naší společnost skončila, doufaly jsme, že jsme vysvobozeny.
Jenže.. přišla zpěvačka. Stoupla si před nás a začala operní árii. Doprovázelo jí naše zoufalé chroptění a chlapcovy tik-ťaky, které pužíval coby rumbakoule. Paní zpěvačka nevěděla, že se mu nedají odebrat, takže během zpěvu silně koulela očima. Když dozpívala, začala novou píseň.
Co jsme vydávaly za zvuky, když následoval další delší proslov a přišel pán, který k tomu preludoval na elektrické varhany, to už nelze popsat. Potily jsme se a snažily se nemočit do čalounění historických křesílek.
Silné přemáhání smíchu mi způsobovalo křeče, které zaváněly předporodními stahy. Nemohla jsem se několik minut v křeči nadechnout.
Kdybych to udělala, zařvala bych jako krocan.
Pak přišla další osoba. To už na nás bylo moc. Byl to fotograf, který nám vysvětlil, že nás vyfotografuje a úřad nám to Zdarma - to při pohledu na nás jemně zdůraznil - zašle na naší adresu. Pak před náma dlouho klečel a čekal, až se na něj usmějeme. My jsme ale hleděly směrem do našeho krku a škytaly jsme a chrochtaly. Ten pán byl zmatený, tak nás vyzval k uložení občánka do kolébky, aby mohl vyfotit jeho.
Pohled na občánka Mamina v prasečím pískovém vohozu v běloskvoucích krajkách byl už moc. Občan se divil, proč je náhle na zádech a zvýšil frekvenci toho hrozného chrastění. Jo, v puse měl dudlík! Děs běs.
Když jsme za preludování odcházely, šly jsme v mírném předklonu a velmi rychle. Dodnes lituji, že jsme nevyužily nabídky na videozáznam obřadu.
Jo, v čekárně čekali rodiče na další termín vítání občánků. Bylo jich asi dvacet a byli krásně oblečení a natěšení. Krásně bysme se mohly skrýt v poslední řadě na kraji. Myslím, že jen jednou vítalo celkem pět lidí jen jednoho občánka.
Dodnes z toho maminka i já - doprovod - čůráme smíchy.
==============
Zde hledá